Prolog

8. března 2017 v 11:12 | SORA 77 |  To nejlepší v mém životě
Prolog
(Jacob)
Bylo sice dost pozdě, ale stejně jsem neodolal a běžel jako vlk nočním lesem za ní.
Za mou Bellou.
Ano, tušení, že tam bude ta její pijavice, mě nezklamalo, ale já byl ochotný jim to rande aspoň otrávit. Už jsem se chtěl ozvat, když jsem zaslechl něco, co mi rozechvělo srdce.
Řekla totiž moje jméno, což by nedělala, kdyby ji Cullen nějak 'zaměstnával.' Jen při té představě jsem se oklepal hnusem. Copak Belle s ním není zima?
Našpicoval jsem uši a poslouchal. Chtěl jsem vědět, co o mě říká.
Ale co se dozvím, by mě nikdy nenapadlo.

'Takhle je rozlišuju, víš ? Protože jsou vlastně dva. Můj starý Jacob a ten druhý. Vlkodlak Jacob.'
Zkoprněl jsem. Co to říkala? Ten druhý? Ona mě rozděluje?
'Takže bys s ním stejně být nemohla,' slyšel jsem Cullenovu spokojenou poznámku. 'Když ho musíš takhle rozdělovat.'
'Jo,' vzdychla Bella a mě se to slovo zarylo do srdce. A s každým dalším slovem vnikalo hloub a hloub… a nechávalo po sobě velkou krvavou ránu.
'Nemůžu ignorovat, že nenávidí to, co já miluju. Tahle vlčí nenávist k vašemu druhu, jeho vlčí podstata, to stojí mezi náma. Nemusíš se bát, Edwarde, nepřijdeš o mě. Vím, k čemu jsem se rozhodla a vím proč. Šťastná budu jen s tebou, s nikým jiným.'
'Vím, že o tebe nepřijdu,' ozval se Edward, trochu překvapeně. 'Jen jsem netušil, jak se na to díváš. Vážně jsem myslel, že o tom uvažuješ jako o opravdové šanci.'
'Ze začátku ano,' odpověděla, ale hned dodala: 'Ale když jsem si představila, jaká by byla realita… Jake je vlkodlak. A není do mě otisknutý. S obyčejným, lidským Jacobem, bych mohla být šťastná, kdybych neměla tebe. Ale s vlkem ne. Já odmítám žít s věčnou hrozbou Otisku nad hlavou. Co by se mnou potom bylo, kdyby se otiskl ? A s dětma, pokud by jsme je měli ? Neexistovali bysme pro něj. Život s ním by byl život ve strachu a toho já už mám dost.'
Sklopil jsem hlavu a potlačoval bolestné zavytí. Jen jsem se zachvěl, když se moje srdce pod touhle ranou zlomilo vedví. Nutil jsem se mlčet, teď nechci, aby zjistila, že tu jsem… Mohl jsem jen doufat, že Cullen o mě neřekne ani slovo, že jí nepoví, že všechno slyším… Nepochyboval jsem, že on o mě ví.
Cítil jsem, jak hořké zklamání zaplavuje mé nitro a zbavuje mě té palčivé, nesnesitelné lásky, která nemohla dojít naplnění. Nikdy, protože ona mě nebrala vážně. Myslel jsem, že mě má aspoň ráda, takového jaký jsem, ale ona milovala toho Jacoba, kterým už nejsem… a nikdy nebudu. Protože jsem vlk. Jsem, co jsem.
'Jak mi to může mít za zlý, vždyť za to nemůžu!' křičel jsem v duchu. 'To, čím jsem, přece není moje vina!'
'Ale ani život se mnou nebude snadný,' odpovídal jí Cullen na ten výlev. 'Chystáš se do světa, který je stejně nemilosrdný, jako ten jeho. I když bez Otisku.'
'Já vím. Ale nebojím se. Budu přece s tebou. Jen bych si přála, aby se s tím Jake smířil. Proč to pořád nechce vzdát. Bylo by to o tolik snažší, kdyby to nekomplikoval.'
Najednou se ve mně vzedmul vztek. Čím víc mi krvácelo srdce, tím větší hněv mě spaloval. Mít po ruce nějakou pijavici, už by bylo po ní.
'Já to komplikuju!' zuřil jsem v duchu. 'JÁ to komplikuju! A kdo s tím začal? To tys mě nenechala jít, tys mi dávala naději, abys nás mohla mít oba! Nedošlo ti, že to nejde!'
Bolest, která mi projela hrudí, mě konečně přiměla k odchodu. Zvedl jsem se a odcházel od domu mé první lásky, poprvé bez ohlédnutí.
Zastavil jsem se až na hranici. Motala se mi hlava, bolest v mých prsou ani nepolevila, ani se nezvětšila, prostě tam byla… Tušil jsem, že Bella musela cítit něco podobného, když ji Cullen před rokem opustil, protože jsem se cítil právě tak, jak ona tehdy vypadala. Nejspíš právě tohle, vzpomínka na její bolest, mi pomohla pochopit a především odpustit. Tolik síly a citu k ní jsem v sobě ještě našel. Ale nic víc. Teď už ne. Moje zlomené srdce sotva dokázalo udržet naživu mě. Nemělo sílu, bít ještě pro někoho jiného. Překročil jsem hranici a vzápětí se zlomil bolestí. Mysl mi zahalila temnota a dál už jsem o sobě nevěděl.

(Sam)
Slyšel jsem to. Všechno.
Jacob si nejspíš neuvědomoval, že jsou naše mysli spojené a část smečky tím pádem všechno slyší. Ty krutý slova jeho zbožňovaný Belly. Netušil jsem, jak vážný jsou jeho city k ní. Strašně to s ním zamávalo a to ani nebyl otisknutý.
Nejdřív jsem myslel, že se proměníme, aby měl soukromí, ale ten příliv bolesti mě zarazil. Jake na volání neodpovídal, z jeho strany bylo ticho… Rozhodl jsem se rychle.
Zamířil jsem k hranici, tam odkud jsem slyšel Jakeovy poslední myšlenky a nařídil smečce, aby ho hledali. Hranice je bohužel dost velký kus.
Za chvíli nás zavolal Paul, Jakeův skorošvagr. Našel ho, v bezvědomí a v lidské podobě. Naštěstí nás bylo dost, abychom ho dostali domů.

Billy ještě nespal a strašně se vyděsil. Vůbec netušil, že je Jake pryč, myslel, že spí.
Hned popadl sluchátko, aby zavolal doktora Cullena, ale ještě se zeptal, co se stalo. Já poslal kluky ven a tiše mu to vysvětlil. Přestal vytáčet číslo a praštil se sluchátkem.
"Zatracený pijavice!" vybuchl vytočeně. "Zatracená Bella!"
"Rozčilování nepomůže, Billy," mínil jsem. "Je to paličák, má svou hlavu. Nějak to skončit muselo. Jake je silnej, zvládne to. Dobrý na tom je, že teď už nebude míchat svý osobní pocity do věcí smečky, my budeme moct udělat, co je třeba. Ale bude lepší, když už mu Bella nepřijde na oči. Navíc, nevíme, jak by ji přijal… Ublížila mu, mohl by se naštvat."
"Už ji k němu nepustím," rozhodl se Billy. "Stejně se mi nelíbilo, jak mu ty její návštěvy dávají naději. Ona ten řez nechce udělat, tak ho uděláme my. Takže je lepší, že se to stalo takhle. Už se trápil dost. Měl by zase začít žít, všechno ve svým životě teď podřizoval jí."
"Promiňte, že se do toho pletu," ozval se za mnou Paulův hlas. Billy a já jsme se ohlédli.
"Totiž, něco mě napadlo…" vysvětlil nejistě.
"A co?" zajímal se Billy.
"No, Bella sem pořád chodí, ne? Občas, kouknout se na Jakea, jak mu je."
"No a?" nechápal jsem.
"Co kdyby se jí kromě těch návštěv zakázal i přístup do rezervace? Chce bejt Cullenová, žít jako oni, tak ať si zvyká na jejich pravidla. Jakeovi to spíš prospěje, když nebude hrozit její nečekaná návštěva. Jakmile se mu odstřihne ze života, rychlejc se vzpamatuje."
"Dobrej nápad," schválil jsem to. "Billy, zákaz návštěv nechám na vás a my ohlídáme, aby se nedostala přes hranici. A kdyby nám přece jen nějak proklouzla, holt ji k němu nesmíte pustit."
"Jo," kývl Billy a jak jsem viděl, už v duchu zvažoval způsob, jak to vysvětlit Jacobovi.
"Tak my jdem," rozloučil jsem se. O toho paličáka bylo postaráno, jak jsem si všiml, Billy ještě zavolal Sue Clearwaterovou.
S klidnějším srdcem jsem se vrátil na hlídku, zakázal klukům, aby to vynesli mimo smečku. Jake se bude cítit dostatečně špatně, až zjistí, co všechno vědí.

Až ráno, když jsem se vracel domů, jsem uvažoval o tom, co se to vlastně stalo. Úvahu nad tím, jak by s Jakem zamával zlomený Otisk a následnou děsivou představu toho, že by to čekalo mě, vystřídal obdiv k mému vlčímu bratrovi.
Jakkoli doufám, že se z toho vzpamatuje a následky budou minimální, už v noci, než se složil, mi připadalo, že to vzal celkem dobře. Ulevilo se mu, když ho najednou přestala sžírat láska k Belle, uvědomil si, že to bylo bláznovství… Nikdo nemůže za to, když se zamiluje a já se Jakeovi nedivím, že se nechtěl vzdát, je to bojovník. Není nic špatného na tom, bojovat o lásku své vyvolené. Přesto se v něm ozvala hrdost, když si uvědomil, že si s ním ta holka jen hrála. Láska zmizela, zlomené srdce zůstalo, ale… I přes tu bolest, jakou mu způsobila, v sobě dokázal najít zbytek lásky a byl schopen jí odpustit.
'Dokázal bych to já?' ptal jsem se sám sebe. A nedokázal jsem si na to odpovědět.

O týden později
(Izzie)
Něco mi zatřáslo ramenem, drsný mužský hlas mi jemně sdělil: "Izz, připoutej se, přistáváme. Už budem doma, tam si odpočineš."
Táta.
Rozespale jsem si protřela oči a rychle se připoutala. Táta se na mě ještě ustaraně podíval… Pořád si o mě dělá starosti, od chvíle, co mluvil s mým doktorem.
Pochybuju, že čekal, že mámina smrt na mě nezanechá následky, ale doktor Graves ho asi vyděsil. Nejspíš pomyšlení, že to já jsem mámu našla, ho teď nutí, být ještě pečlivější a ohleduplnější. Vím, že to myslí dobře, ale až příliš mě kontroluje, dohlíží, abych se najedla, protože mu doktor prozradil, že mám od té doby s jídlem problém…
Bojí se o mě. I to chápu.
Konečně přistáváme. Už mám zase sto chutí si lehnout a spát. Hodně teď spím. Jsem pořád unavená.

Cesta mi nepřipadá dlouhá, znova jsem v autě usnula… Táta zastavuje před hezkým, bíle omítnutým domem. Pamatuju si ho, ale když jsem tu byla naposled, připadal mi mnohem větší… Když člověk vyroste, všechno mu připadá jiný. Mimoděk mě napadlo, jestli se změnil i strejda Sam. Naposled jsem ho viděla před pěti lety, když přijel na moje narozeniny do Kanady. Tehdy jsem nosila copy a rovnátka. Dnes už mě asi nepozná, vyrostla jsem.
Popadla jsem svou příruční tašku, kufry vzal táta a vešli jsme domů. Bella už spala, uvědomila jsem si, že je hodně pozdě. Naše letadlo přistálo kolem půlnoci. Pak cesta ze Seattlu sem, do Forks, no, když jsem se koukla na hodiny, byly skoro tři.
Taťka mi ukázal pokoj, který pro mě s Bellou připravili a po nejisté otázce, jestli nechci něco k jídlu, mě nechal o samotě. Ale mělo mě napadnout, že si nedá pokoj. Za chvilku mi přinesl aspoň sendvič, jablko a čaj.
Překvapilo mě, že jsem do sebe ještě nasoukala ten sendvič. Opravdu nemívám hlad, ale možná je to tím letem… Pak jsem se šla umýt, převlékla se a lehla si. Usnula jsem strašně rychle.

Probudila jsem se hodně brzy, zmatená, rozrušená… Ale ne proto, že bych nepoznávala pokoj, bylo to tím snem. Zase se mi něco zdálo. Přišlo mi to skoro zvláštní.
Protože ten týden, od máminy smrti (vážně je to teprve týden?), jsem sny neměla. Žádné. Ani noční můry, kterých se tak bál můj doktor, vlastně i já… Prostě nic.
Až teď. Až tady.
Navíc mi připadal podivný.
V tom snu jsem si hrála na pláži, ale nebylo to v Kanadě a mě bylo asi tak pět, možná šest let.
Táta a máma seděli kousek ode mě, s nějakým indiánem a sledovali, jak si hraju s pískem, který mi nosil snědý tmavovlasý chlapec, přibližně v mém věku. Možná jsem se pokoušela postavit hrad, nevím, ale stejně se mi to nedařilo, stavbička se pomalu hroutila.
Ten chlapec se mi začal smát, já se naštvala a hodila po něm písek. Okamžitě se chechtat přestal a začal mě honit. Nedala jsem se a kličkovala po celé pláži, jen aby mě nechytil. A nechytil. Dospělí se smáli.
Najednou se ten sen změnil.
Stála jsem na pláži, sama a klepala se zimou. Stmívalo se, foukal vítr a já měla strach. Něco špatného, zlého bylo všude kolem. Neviděla jsem co, jen jsem cítila, že je něco špatně…
Vzápětí se přede mnou objevila postava. Nevím, jestli muž nebo žena, byl to rychlý stín, blížící se ke mně a to zlé šlo z něj. Byla mi zima. Došlo mi, kdo, nebo spíš, co je… Pak jsem zahlédla za tím nebezpečným stínem velké zvíře. Vypadal jako pes, nebo vlk, jenže strašně obrovský… Ale z něj jsem neměla strach, při pohledu na to ohromné zvíře mi bylo teplo a bezpečně.
Zvíře vyrazilo ke mně a studený stín zmizel.
Na to jsem se probudila.
'Co to, sakra, bylo?' pomyslela jsem si zmateně. Smysl mi unikal, zase jsem usínala… Za chvilku už jsem o sobě nevěděla. Probudila jsem se až ráno.
U snídaně mi taťka řekl: "Izz, co ty na to… Zítra bych tě mohl odvézt k Samovi. Představí ti Emily, tvou budoucí tetu. Chtějí, abys přijela na oběd. Bella bude zase u Cullenů, plánovat svatbu… Přijdeš na jiné myšlenky."
"Jo," kývla jsem a snažila se předstírat, že mám radost. Nejraděj bych si zalezla do postele a prospala zbytek života, abych zapomněla… možná by se mi zase zdálo něco hezkého… 'Odkdy jsou obří vlci hezký sen, proboha?' pozastavila jsem se nad svým přáním.

Tátovi můj jednoslabičný souhlas asi stačil, možná velkou a jásavou reakci ani neočekával. Ale v hloubi srdce mě těšilo, že se o mě tak stará.
>>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama